Jak se běžela P100 – vzpomínky a pár postřehů z prosincového ultratrailu
Pražská stovka 2.-3. 12. 2023 trasa 85 km Mělník – Mšeno – Kravaře u České Lípy
Sepsal Jan Mühldorf – doběhl jsem 51. ze 68 účastníků na trase B. Nepočítám diskvalifikované a ty co závod nedokončili (16 účastníků na naší trase 85 km).
Po loňské zkušenosti jsem ani chvíli neváhal a cca měsíc před startem zakoupil registraci na trasu B. Pár dní po zaplacení byla trasa prodloužena z 80 na 85 km. Přesná trasa je vždy zveřejněna až 1-2 dny před startem. Proto je to vždy překvapení a někdy i logistický oříšek, jak se dostat na start a z cíle zpět, na vlak nebo k autu a domů. Na webu závodu (dalkovepochody.cz) bylo navíc zveřejněno omezení na celkový počet 450 účastníků.
Měsíc před závodem jsem vynechal 2 tréninky z důvodu mého přednášení o cestě do Jordánska a výstavě fotografií v rámci Snow Film Festu. Týden před závodem jsem si dal cca 8 km a 4 dny před startem trénink 11 km s Benešovským běžeckým klubem.
Předpověď počasí slibovala na závodní den sníh, vítr a teploty pod nulou (v noci až mínus 10 stupňů).
Den před závodem se na titulní straně seznam.cz objevuje článek s nadpisem: „Česko čekají přívaly sněhu“. Tak se i stalo a padat mělo i celou sobotu a část nedělní noci. Začal jsem mít opravdu strach. V pátek před závodem jsem si vyzvedl gumové nesmeky za 250 Kč. Budou se hodit. Kamarádka Alena S., zdatná běžkyně z Plzeňska, mi na Messengeru píše, že má ze závodu velký respekt. Umisťuje se na prvních místech. V den závodu vstávám před 5 ráno a čerstvým sněhem jedu autem k nádraží Praha – Vysočany. Zde potkávám běžkyni Andreu Č. a ve vlaku pak spoustu dalších běžců. Cesta do Mělníka na start utíká rychle. Všichni přebalují, kontrolují výstroj a někteří i snídají. Start je na nedalekém autobusáku – v hale, kde se topí a nesněží tam. Registrace je letos rychlá a téměř bez fronty. Podepisujeme „účast na vlastní nebezpečí“ a dostáváme kartu se seznamem kontrol. Trasu závodu mám již nahranou v mobilu v off line mapy.cz Věci určené do cíle (spacák a věci na převlečení) dávám do pořadatelské žluté dodávky a již se blíží čas startu. Olaf Čihák (pořadatel a legenda ultratrailu) nás vyzývá k přesunu před budovu a je odstartováno tradičním „Start a ahoj“. Jedná se o jubilejní 30. Ročník Pražské stovky – Prague ultratrailu. Poslední důrazné varování před náročností trasy a nutnosti nesmeků a kvalitních čelovek. Olaf je potlučený v obličeji (spadl při značení) a i svým vzhledem v ušpiněných teplákách potvrzuje, že tato akce nebude lehká. Již není čas na strach. Běžíme první kilometry ven z Mělníka směrem na Kokořínsko. Je 20 - 30 cm čerstvého sněhu. Běžci přede mnou vydupali v prašanu cestičku, tak se běží dobře a neklouže to. Zatím. Trasa je ještě rovinatá. Běžím v trailových botech zn. Merell. Obyčejné trailovky bez Gore-texu. Ponožky mám brzy mokré, ale jsem v pohybu a zima mi není. Na sobě mám mikinu zn. Klimatex a tenkou běžeckou větrovku. Čepici a časem oblékám i slabé rukavice. Pod starými outdoorovými kalhotami zn. Trimm mám jégrovky od Craftu a je mi dobře. Běžecké kalhoty jsem totiž zapomněl doma. Na trase se postupně objevují i běžci nejdelší 137 km dlouhé trasy s převýšením přes 4250 m. Startovali již v pátek večer ve 23 hod z Prahy – Smíchova. Jejich první kontrola byla na Petřínské rozhledně. Pak běželi přes Stromovku a Troju k Vltavě. Dále podél řeky na skály u Bohnic a roklemi poblíž řeky (Bohnické a Drahanské údolí). Pak přes Brnky, Klecany a Neratovice směrem na Mělník.
Postupně se dostávám do tempa, občas prohodím pár slov se spoluběžci. Ale celkově je ticho, běžíme zasněženou krajinou a stále sněží. Potěšením je občerstvovačka v hospodě – penzionu u báby Šubrový. Dostávám polévku a nalévám se Coca Colou. Jídla je dost a po občerstvení běžím dál. V dálce vyhlížím městečko Mšeno. Fouká vítr a v lesích mezi skalami slyším padat stromy pod tíhou mokrého sněhu. Běžím s Veronikou, která je původem ze Zakarpatské Ukrajiny. V ČR žije již dlouho a teď společně překonáváme spadlé stromy, úzké lávky přes potok a jiné nástrahy terénu. Má toho dost, nemá asi tolik naběháno a často přechází do chůze. Místy to ani jinak nejde. Zdoláváme hrad Kokořín. Při seběhu z Kokořína na zasněžených namrzlých kořenech a schodech najednou letím a padám. Ani jsem nepostřehl nějaké uklouznutí, ale padám po svahu a zastavuji se v poloze na zádech hlavou dolu. Mám silnou křeč v noze z toho pádu. Spoluběžkyně Veronika zakřičela pozor a pomáhá mi se zvedat. Prosím ji o natažení a protažení nohy a svalu v křeči. Naštěstí jsem bez úrazu. Odnesl to jen utržený popruh u běžeckého baťůžku. Ten ale rychle provizorně přivazuji. Je čas nasadit nesmeky, které mám v batohu. Proč jsem si je nevzal dřív? Pád mne proškolil a pomohl mi uvědomit si, že tohle fakt není legrace. Maximálně se soustředím kam šlapu. Ale v nesmekách se běží dobře a další pád nebo uklouznutí jsem neměl. Na další občerstvovačce dobíhám Martina P. z Benešovského běžeckého klubu. Běží již celou noc a celé dopoledne. Má toho už pomalu dost. Po načerpání energie a po kávě je mu lépe a běžíme skoro až do cíle společně. Martin mi najednou hlásí: „Honzo, už nám zbývá do cíle jen Maraton“. No, 42 km v terénu ve skalách, ve sněhu a v kopcích bude ještě vydatných.
Olafovi kontroly umístěné na vrcholech skalních vyhlídek stojí za to. Některé jsou ve skalních bytech a loupežnických skrýších (vytesaných jeskyních), kam se leze po řetězech a po kovových stupech. Sem jsem nelezl ani v létě na vandru! Chvíli visím jednou rukou na železné tyči a mám z toho natažený sval a bolest u žeber. Bez lezecké průpravy a bez špetky odvahy se nedá ke kontrole dostat. S mírnou bolestí u žeber běžím pár kilometrů. Pak to ustává. Vše se odehrává potmě za svitu čelovky. Trasa je tradičně dobře značená reflexními šipkami. Ty na dálku září ve světle čelovek. Nemám problém najít všechny kontroly i bez navigace v mobilu. Teď mi navíc pomáhá Martin, který má trasu a kontroly nahrané v hodinkách Garmin. Již nesněží. Ale asi 20 m za Martinem padají dva vzrostlé listnaté stromy. Na prudkých podmáčených svazích mezi skalami se pod tíhou sněhu vyvrátily. Stále běžíme a chvílemi jdeme. Čas nevnímám, noc a tma je dlouhá. Jsou asi 2 hodiny v noci. Poslední občerstvovačka je venku. Dostávám plátek teplé sekané ohřáté na plynovém vařiči. K pití je studená kola, ve které ale plavou kousky ledu. Je to ledová Kolová tříšť. V létě bych jí ocenil, ale teď při teplotě pod nulou to není nic moc. V nohách mám přes 70 km. Začíná se ochlazovat. Je zajímavé probíhat nočními vesničkami (Nedvězí, Zakšín a Pavličky). Již jsme opustili okres Mělník a doběhli jsme do Libereckého kraje. Necítím nějakou výraznou únavu. Přemýšlím, zda budu v cíli volat sláva Pražské stovce a ať žije Olaf Čihák. Ale do cíle je ještě daleko. Čeká nás náročné kolečko kolem kopce Vlhošť 614 m.n.m. Vlhošť je tvořena jak druhohorními pískovci, tak i třetihorními vulkanity. Je zde přírodní rezervace. Další kontrola je na zřícenině hradu u Hvězdy. Už jsem doufal, že je to Ronov, ale není. Poslední kontrola je na vzdáleném vrcholu kopce – na zřícenině hradu Ronov 552 m.n.m. Kopec se tyčí proti temné obloze jako vysoký kužel a již se zdá být blízko. Ale čeká nás převýšení 200 m. Než začneme šplhat sněhem a kamením nahoru, je potřeba kopec obejít. Už toho máme opravdu dost. Martin mne „povzbudil“ hláškou: „Honzo, kdybychom lezli na Everest, tak chcípnem“. Dosahuji pomalu vrcholu, je zde i několik dalších běžců. Nejsme poslední. Na Martina již čeká v cíli partnerka s autem. Do cíle zbývají cca 3 km. Z vrcholu Ronova jedu spíš po zadku a napichuji se na trnkový keř. Proklínám Olafa a již to chci mít za sebou. Hurá z kopce dolu a po rovině do cíle do obce Kravaře. Již vidím před sebou domy a běžím vyšlapanou pěšinou zasněženým polem. Běžím na jistotu a opatrně do cíle…. Poslední stovky metrů!
Cucám tabletu hroznového cukru a dávám si loka ledové Coly. Nedal jsem si při tomto závodě ani energetický gel, jen Magnesium. Míjím vlakové nádraží, odkud pojedu dopoledne vlakem zpět do Prahy k autu. Ale půjde to? Dokážu sem vůbec dojít? Loni dojít na vlak šlo ztuha, ale zvládl jsem to. Poslední metry přes náměstí a průchodem do cíle v základní škole v Kravařích. Je půl páté ráno. Vítá mne Olaf a další organizátoři potleskem. Sundavám nesmeky a pípám cílovou (už opravdu poslední) kontrolu. Čas 20 hod a 30 minut. Devět hodin po vítězi naší kategorie. Dobíhám v dobré náladě a hlavně bez úrazu. Stálo to za to. Atmosféra a trasa závodu je jedinečná. Navíc v úžasné komunitě běžců. Děkuji Martinovi za podporu na trase, Veronice za pomoc po pádu a Olafovi za skvělou organizaci. Uléhám v tělocvičně na karimatku a pár hodin spím. Ráno jsem kupodivu schopen skoro normálně chodit a jdu se spoluběžci na vlak.
Tak zase za rok. Kudy asi povede trasa? Poběžíš také?
Honza ultrarun.cz